Postřehy odjinud

Demokracie v plné parádě

V uplynulých měsících jsem se poměrně nechvalně vyjadřoval o demokracii jako o tom nejlepším uspořádání pro správu země. Důvodem mého uvažování byla šíře sociálního státu a její dopady na demokracii – jak můžeme očekávat, že se na sociálním systému závislý volič objektivně rozhodne, že omezení svých státem garantovaných příjmů je ve skutečnosti tím nejlepším, co může jako odpovědný občan pro stát udělat? Je zcela racionálním rozhodnutím neřezat větev, na které sedím, a z tohoto pohledu takovému voliči nelze nic vyčítat...

Při svých úvahách jsem dospěl k meritokracii jako systému vlády schopných, moudrých atp. Tam jsem však chtě-nechtě musel dojít k závěru, že takový systém by byl inherentně nespravedlivý – pokud začnete kreslit hranice mezi lidmi, nezbytně někdo skončí na straně, na kterou nepatří. A to je v případě např. volebního práva poměrně významný problém. Po těchto volbách však takové úvahy zase nějaký čas vést nebudu, protože se jim podařilo ve mně opět vykřesat naději, že demokracie možná přeci jen do starého železa ještě nepatří.

Naše česká postkomunistická demokracie, mnohými označovaná za mladou či křehkou, totiž poskytuje značné možnosti, jak zúčtovat se špatnými politiky. Možnosti, které jsem dosud považoval pouze za teoretické, (např. preferenční hlasy na kandidátkách) se tentokrát ukázaly jako více než efektivní, neboť umožnily nevpustit do parlamentu i některé značně zprofanované krajské lídry! Poměrný volební systém, ač také ve svých parametrech ne zcela ideální, umožnil postup do sněmovny jiným než zavedeným stranám a zúčtoval se stranami, které se voličům znelíbily. Narozdíl od voleb v r. 2006 ani nevygeneroval patovou situaci, což nepochybně souvisí s tím, že se v politickém spektru objevily nové významné alternativy a jednotlivé hlasy se tak mohly lépe rozprostřít.

Tato země má po letech naději na stabilní vládu, a to je zkrátka dobře. Ať už doprava nebo doleva, země se zkrátka projednou potřebuje vydat jedním setrvalým směrem. Je na čase, abych se naší demokracii omluvil, i když jí to bude asi docela jedno. Zvládla to docela dobře!

Západní politická kultura vystrkuje růžky

Již před volbami jsme byli svědky odstoupení předsedy velké politické strany a jeho výměny za člověka čestného, inteligentního a civilizovaného. Člověka, který se (alespoň podle dosavadních zkušeností) snaží s lidmi vést dialog a hledat konsensus. Pravda, toto odstoupení sice ještě bylo vynucené na základě politické pseudo-kauzy a nepochybně součástí poslední snahy o záchranu zmíněné strany – to ale nic nemění na tom, že bylo prvním krokem ke stržení dlouholeté pravo-levé komunikační barikády.

Další podobné kroky na sebe nenechaly po volbách dlouho čekat. Lídří stran po volebním neúspěchu padali jeden za druhým, a to včetně jednoho, o kterém by asi nikdo neřekl, že dokáže takto čestně a sportovně přiznat svou chybu. Možná mi v minulosti něco unikalo, ale takovou masivní vlnu rezignací v důsledku prohraných voleb jsem ještě nezažil. Mohu to chápat jako náznak, že slovní spojení "vyvození odpovědnosti" se konečně ze slovníku naší politické reprezentace dostávají i do oblasti činů? Kéž by! A kéž by nešlo jen o prohrané volby, ale také o účast v nejrůznějšch korupčních kauzách.

Jistě jsem také nebyl sám, kdo zaznamenal zvyšující se úroveň politických televizních debat v posledních týdnech před volbami. Zejména debata v České televizi v předvečer voleb byla vskutku na západní úrovni – ačkoliv nepochybně díky tomu, že se konečně ČT rozhodla tomuto typu pořadu dát jistá pravidla a bazírovat na nich. O to více mne proto překvapila dnešní debata tamtéž, tentokrát se zástupci všech stran nové Poslanecké sněmovny – tam účastníci nepodepisovali žádná závazná pravidla, a přesto se ta debata celé dvě hodiny dala poslouchat. Ó, jaký to rozdíl, porovnám-li to se situací po patovém výsledku voleb v r. 2006.

Máme-li z pokorných povolebních výstupů politiků napříč politickým spektrem něco vyčíst, nechť to jsou náznaky zvyšující se politické kultury v této zemi. Bylo na čase, chce se říci! Snad mi můj pozitivní přístup nezničí příští dny a týdny...

Statistika ve službách politiky

Dlouhé měsíce před volbami jsme byli bombardováni nejrůznějšími průzkumy renomovaných agentur o tom, kdo zrovna vede, kdo by sestavil vládu, kdo by z parlamentu vypadl a kdo by naopak přibyl. Je až zarážející, že žádný z těch, které se ve dnech před volbami objevily, ve skutečnosti neodrážel situaci takovou, jaká nakonec nastala. A přitom exit poll, organizovaný Českou televizí, se do volebních výsledků zcela přesně trefil – samozřejmě v rámci statistické chyby. Je tedy na čase se zeptat, co bylo tentokrát jinak a co je potřeba změnit, aby příští předvolební průzkumy byly relevantní.

Předně si nesmíme plést předvolební průzkum, tedy jakousi anketu o preferencích voličů, s dotazováním voličů na cestě od uren. Nepřijde mi však pravděpodobné, že by se v čase od posledního předvolebního průzkumu k exit pollu stalo něco tak významného, že se celkový výsledek změnil z "drtivého vítěžství levice" na "vítězství pravého středu" – důvody tohoto nesouladu tedy musím hledat někde jinde. Tím nejpodstatnějším důvodem podle mne bude hlavně velikost výběru z populace – u běžných předvolebních průzkumů jde o maximálně desítky stovek jedinců, zatímco v případě tohoto exit pollu jich byly desetitisíce. Elementární statistika nás učí, že zvyšováním rozsahu výběru zmenšujeme interval spolehlivosti, tedy zpřesňujeme náš odhad.

Problém je však podle mého názoru třeba hledat i jinde. Média jsou samozřejmě poháněna touhou po zisku a to nezbytně vede k palcovým titulkům "Strana A se nedostane do sněmovny" nebo "Hrozí další pat?" Tato média se již nepotřebují zabývat tím, kdo daný průzkum zaplatil. Nebo jaká byla jeho metodika. Podstatné jsou závěry a čím víc budou šokující, tím lépe. Domnívám se, že do doby, kdy média začnou zveřejňovat přinejmenším metodiku daného výzkumu (např. zda se vybíralo z předem připravených možností či byla položena otevřená otázka), jak zněly pokládané otázky apod., je třeba veškeré výsledky těchto předvolebních výzkumů brát s velkou dávkou obezřetnosti.

Z výsledku exit pollu je ale zřejmé, že když se to umí, tak to lze udělat dobře. Jen tak dál a větší kapky!

Frustrační kompozice

Výsledky předcházejících voleb a toho, co přišlo po nich, v mnohém přípomínají slavnou Cimrmanovou frustrační kompozici – po prvku očekávání následně přichází prvek zklamání a tak se to opakuje pořád dokola. Voliči věřili Zeleným, ti je však zřejmě zklamali. Voliči věřili v pravicovou vládu, ta je však také zklamala – nezkoumejme teď, prosím, důvody. A během toho všeho na české politické scéně neexistovalo nic jiného, než urážky a negace.

Můžeme se potom divit, že účast ve volbách byla druhá nejnižší v historii tohoto státu? A neměli bychom to dát do souvislosti s tou úplně nejnižší? Ta totiž ukončila období opoziční smlouvy, období kdy byl volič ze stavu české politiky podobně frustrován. Dal by se z toho vyvodit paradoxní závěr, že čím horší je stav politiky v očích voliče, tím méně má volič chuť s tím cokoliv udělat... Jak tuto situaci napravit rozhodně není ukol pro mne, ale pro partičku zkušených psychologů, sociologů a politologů. Schází se už někde?

A dál?

Volební výsledek ve všech jeho souvislostech vypadá ještě mnohem lépe, než jsem si kdy vůbec představoval. Zase po dlouhé době hledím do budoucnosti téhle země s optimismem. Generační výměna politiků, ke které bylo těmito volbami nakročeno a která snad bude pokračovat, dává naději, že politická situace nebude frustrovat tolik lidí, jako dosud. I v naší zemi snad bude někdy možné hledat dohodu a najít kompromis, nikoliv nátlakem prosazovat diktát vyvolených.

Tyto volby mne z mnoha důvodů naplnily radostí a držím palce nám všem, aby to vydrželo. Vypadá to slibně!

linkuj.cz vybrali.sme.sk