Postřehy odjinud

Z mých předchozích příspěvků asi víte, že jsem se už dávno naučil se na koncerty netěšit – když nemáte očekávání, neznáte zklamání. (To rozhodně není moje životní filozofie, ale v případě koncertů se to mockrát osvědčilo.) A tak jsem se preventivně netěšil ani na páteční koncert Queen v 0₂ aréně v Libni.

Hlas Paula Rodgerse mi jako náhrada za Freddieho nikdy moc nesednul a celý ten projekt chápu spíš jako úplně novou skupinu, která si (celkem pochopitelně) říká Queen z komerčních důvodů. Nicméně nic z toho nebylo důvodem nejet se podívat na Rogera a Briana a neposlechnout si některé z těch starých dobrých hitů naživo.

Po fiasku z konceru Joe Satrianiho / Metallica resp. z té cesty jsme se rozhodli jet vozem, a tak cesta tam a následně i zpět proběhly bez větších komplikací. Tedy pokud za komplikaci nepovažujete to, že jsem nad řidičem vyhrál v Zitch dog! 6:2 resp. 7:2, počítáte-li toho psa, kterého jsem viděl jen já. :) Ale zpátky ke koncertu...

Lístky jsme si opatřili přes český fan club Queen, takže jsme se dostali přímo pod pódium, a to ještě o drahnou dobu dřív než zbytek lidí. Mohli jsme si tedy urvat přesně taková místa, jaká jsme chtěli, a radost z nich nám kazila jen pověstná arogance rakušáků, kteří stáli před námi.

Já, nemajíc rád davy a dlouhá čekání, jsem rozhodně nebyl úplně nadšený. Neustále jsem čekal, až se lidi začnou tlačit, a neustále jsem si před sebou držel dobrých dvacet čísel prostoru. A světe div se, udržel jsem si ho až do konce koncertu, a to bez boje. Přesto, že byla Aréna zcela vyprodaná, místa prostě bylo pro všechny dost. Krása! A po skorem dvou hodinách na ploše koncert ve čtvrt na devět začal.

Na poměrně zajímavě řešené LED stěně za pódiem jsme prolétali hvězdokupou, ve které se bůhvíproč najednou objevila bouřka, ale to bylo nepodstatné. Hlavně se totiž objevili oni. Začátek show byl pro mě poměrně nečekaný – Hammer to fall a Tie your mother down vážně nebyly mými tipy, a co víc – zvuk byl neuvěřitelně děsivý. Paula nebylo vůbec slyšet a občas jsem měl problém rozpoznat i Briana, což už bylo vysloveně k nas... Během třetí věci se to ale podstatně zlepšilo a já už si na zvuk nemohl stěžovat.

Jako vždycky si nepamatuji, co a v jakém pořadí Queeni hráli, takže jen namátkou – Fat bottomed girls, I want to break free, Cosmos rockin', We believe, Say it ain't true, 39, Another one bites the dust, Crazy little thing called love atd. atd. po dvě hodiny a dvacet minut. Ale to je vcelku vedlejší – teď hurá k výkon kapely...

Vidět Briana Maye a navíc takhle zblízka, to byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Jeho energii bych chtěl mít, až mi bude alespoň polovička toho, co jemu! :) Co mě ale neuvěřitelným způsobem překvapilo byla radost a nadšení, které z Briana a Paula svítilo bezprostředně poté, co se objevili na pódiu. Říkejte mi naivka, ale tenhle úsměv od ucha k uchu se snad ani nedá předstírat...

Roger Taylor jako bubeník rozhodně nezklamal – zvlášť ve chvíli, kdy se nechal na předsunuté části pódia obestavět druhou sadou bicích (zatímco na ně hrál :)) nebo když svýma paličkama hrál na bezpražcovou basu. (Paličky tímto škrtám ze seznamu divných věcí, kterýma se nedá hrát na kytaru. Vrtačku jsem z něj škrtnul už dávno.)

Zbývá už jen (pro mě osobně) největší hádanka celého koncertu – Paul Rodgers. Je evidentní, že je mu jasné, že Freddiemu se vyrovnat nelze, a tak se o to ani nesnaží. Ve spoustě věcí frázuje jinak než jak to znám, a ne vždy se mi to líbí. Na Bohemian Rhapsody dokonce zpíval místo něj ze záznamu sám Mercury. Sice jsem Queen s Freddiem nikdy naživo neviděl (na to jsem moc mladý), ale myslím, že svým pódiovým vystupováním je Paul rozhodně slušným zástupcem. Ač se jeho bavičství omezuje na pobíhání po podiu a vyhazování stojanu na mikrofon do úctyhodné výšky, oceňuji, že se nesnažil z koncertu udělat nedůstojnou komedii.

Vztah celé kapely k Mercurymu mě taky docela překvapil – bylo mi jasné, že na něj nemůžou zapomenout, když už si i v této sestavě říkají Queen. Ale měl jsem takový neodbytný pocit, že Freddie prolíná celý večer, a to je rozhodně dobře. Trochu (no dobře, hodně :)) mě dojalo, že když Freddieho pouštěli na stěnu za pódiem, Brian May hrál čelem k němu a zády k publiku...

K mému dalšímu velkému překvapení ale i nové věci, které Queen přijeli představit, na koncetě fungovaly velice dobře. Kdo by čekal slabší reakci publika, ten by se spletl – a z dění na pódiu bylo zcela zřejmé, že věci, které si kapela napsala sama v aktuálním složení, jí zcela vyhovují a cítí se v nich jako ryba ve vodě.

Setlist bych si představoval jinak, mrzely mě zkrácené verze We will rock you a We are the champions (nebo mi to tak jen přišlo?), videoprojekce byla v některých místech svou kvalitou celkem úsměvná ale... koho to zajímá? Už dlouho jsem kolem sebe necítil takovou radost, už dlouho jsem neviděl tak neuvěřitelné množství lidí všech věkových skupin takhle pařit a už dlouho jsem si koncert takhle neužil já sám...

Možná to bylo tím, že jsem měl kolem sebe tolik místa, kolik jsem chtěl. Možná to bylo tím, že mi nevadil žádný z lidí kolem mě. Možná to bylo tím, že jsem prostě potřeboval takhle vypnout. (A možná jsem se potřeboval obyčejně vybrečet. :)) Ať už to bylo cokoliv, jedno je jasné – i přesto, že ten koncert objektivně nebyl ani vzdáleně stoprocentní, budu na něj vzpomínat neuvěřitelně rád jako na jeden z nejsilnějších zážitků, jaké jsem na koncertě kdy měl.

Ten potlesk ve stoje v zaplněné hale byl rozhodně zasloužený!

linkuj.cz vybrali.sme.sk