Postřehy odjinud

Ale nejprve, abych udělal radost svým fanouškům, trocha rýpání. Zdravý rozum totiž velí, že když se na lístek napíše nějaký čas začátku, tak v tu hodinu daná akce skutečně začne. A pokud někdo chce napsat i čas, kdy se otevřou brány, napíše ho někam s poznámkou "OPEN GATE." Nikoliv tentokrát – čas, uvedený na lístku, byl časem otevření bran a všichni kolem měli ohromnou radost, jak moc brzo přišli a kolik si toho museli zbytečně prostát.

Já to měl ještě o to zajímavější, že jsem ihned z práce utíkal na vlak Brno->Praha, v něm více-méně spal a když jsem doběhl k T-Mobile aréně a poctivě se zařadil do davu, teprve jsem si všiml, že mi ještě pořád z kalhot visí Red Hat Temporary Badge – karta co mi v práci otevírá dveře... :) Kdybych věděl, že tam budu zbytečně brzo, mohl jsem se stavit doma a jistě bych stihl i sprchu. :/

Ale k věci

Vyzbrojen lístkem k sezení na tribuně, ohromným spánkovým deficitem a přes veškeré okolnosti i skvělou náladou, procpal jsem se branou a již chvíli po sedmé hodině seděl na svém místě – tribuna přímo proti podiu, dost vysoko, aby mi nevadily ruce lidu z kotle, a dost nízko na to, abych dobře viděl.

(To, že jsem si koupil lístek k sezení, mi bylo kamarády mnohokrát vyčítáno, a to včetně Milana. Nicméně jistě nebude těžké uhodnout, kdo nakonec seděl na tribuně vedle mne a ztratil tak i poslední zbytky respektu, co jsem k němu ještě choval... :))

Hala se postupně zaplňovala až do stavu, kdy na tribunách nebylo volného místečka a sedělo se i na schodech. V kotli to ale z mého místa vypadalo docela slušně a nejspíš se tam ani netlačili. Nicméně jsem svého rozhodnutí o sezení ani později nelitoval.

Steve Fister Band

Volba předkapely bývá někdy problém. Buď přijde někdo, kdo by si zasloužil mnohem více prostoru. Nebo přijde někdo, kdo prostě k hlavnímu interpretovi nějak mic nesedí. A vůbec... prostě málokdy jsem s předkapelou vážně spokojený a tentokrát se to povedlo!

Říkejte si o mně, že jsem třeba neznaboh, ale tuhle tříčlennou předkapelu jsem vážně neznal. A je to rozhodně škoda, protože zahráli skvěle. Frontman to s kytarou rozhodně uměl a styl téhle kapely, který bych popsal snad jedině jako hard-rockové až temné blues, mi báječně sedl.

Nemohl jsem se ubránit pocitu, že Joe Satriani byl pro tyhle chlapíky nemalou tvůrčí inspirací, ale komu by to na Joeově koncertě vadilo, že? :) Převelká škoda, že organizátoři po dvou písničkách naznačovali konec, po čtyřech byli již značně nervózní a v závěru trochu odnášeli umělcům aparaturu ještě během setu. Pak ale přišla devátá večerní...

Ladies and gentlemen, please welcome...

Joe Satriani! Jeden z mé svaté trojice kytaristů konečně přede mnou a v životní velikosti! Sluneční brýle, čapka na hlavě, obnošené kalhoty, na nohou číny – a v rukou samozřejmě tuhle krásku... Show začíná. A jak už jsem řekl, hned pěkně od podlahy.

Na tomhle místě je třeba uvést, že ač Satche a jeho hudbu miluju, nejsem schopen si zapamatovat názvy většiny jeho věcí ani je přiřadit ke správnému albu, takže mi hodně pomohl tenhle setlist. (Zároveň se omlouvám Milanovi, který zcela správně říkal, že Joe zahrál skoro vše z nového alba a já tvrdošíjně opakoval, že to byly jen asi tři věci. :))

Jak plynuly minuty, začal jsem si víc a víc uvědomovat, že Joe mi to, co má hrát, jednoduše tahá z hlavy. I Just Wanna Rock, Satch Boogie (a kopa dalších věcí z nestárnoucího Aliena!), Super Colossal, Out Of The Sunrise, ... Když Joe poprvé po hodině a čtvrt zmizel z pódia, říkal jsem si, že i kdyby to skončilo teď, stálo to za všechny prachy a ještě mnohem víc.

V tu chvíli se ale dostal ke slovu basák Stu Ham, kterému do té doby nebylo dáno moc prostoru, a pěkných pár minut obveseloval publikum svým sólem. Jedině dobře – Stu je bavič a skvělý baskytarista a bylo by mi přeci jen trochu líto, kdyby ho Joe zcela zastínil tak, jako to udělal druhému kytaristovi Galenu Hansenovi.

Ale zpátky k Satchovi. V tomhle momentě mi k absolutnímu štěstí chyběla jedna jediná věc... Always With Me, Always With You – jedna z Joeových nejsilnějších melodií. Na cestě za ní jsme se ale museli "prokousat" ještě přes Cryin' a Mystical Potato Head Groove Thing, což mě torpédovalo někam směrem k absolutní extázi.

Když se ozvaly první tóny "Always," už jsem se zkrátka jen opřel, zasunul hlouběji do sedačky, vydechnul a užíval si toho, co jsem chápal jako konec a finále koncertu. Ale musím si tu opět drobátko rýpnout – ač jsem obvykle příznivcem "live" vylepšení jednotlivých skladeb, zrovna u téhle věci bych ocenil striktní držení se albové verze. Hard-rocková úprava, ke které se po půli zvrtla, mi zkrátka moc nesedla. Nicméně slzu štěstí jsem uronil i tak... :)

Pomalu už jsem se připravoval, že celá věc končí a že začíná ta kritická část, kdy pojedu zpět do Brna, ale Joe evidentně ještě neměl dost a playtime se tak přehoupl přes dvě hodiny – a stálo to za to! Samotná Surfing With The Alien a k ní jako přídavek Summer Song...

Potlesk ve stoje

Když to celé skutečně skončilo a Joe s kapelou se klaněli, vychutnávajíce (a natáčejíce) si potlesk ve stoje, neměl jsem slov. Neměl jsem je ještě chvíli potom, co jsme opustili halu. A vlastně teprve až teď jsem si zvládnul udělat nějaký názor, který bych zvládl prezentovat.

Byl to úžasný až neskutečný koncert – nejen, že byl první, kde jsem díky své pozici viděl celou kapelu najednou. Nejen, že jsem měl naprosté pohodlí a nemusel řešit, odkud do mne kdo vrazí nebo kam budu uhnut. Nejen, že umělci předvedli špičkový výkon a nenechali nás (a hlavně sebe) téměř ani na minutu vydechnout. Oni dokonce zahráli přesně to, co jsem si přál, a ještě mnohem víc!

Nemá smysl rozebírat Joeův výkon. Joe byl přesně takový, jak ho znám(e) z DVD G3 a dalších – energický, usměvavý, šílený, precizní a plešatý. :) Pokud jsem správně počítal, ukázal nám pět různých kytar (červenou, bílou, tmavě šedou, černou a?) a to, že i ve svých 52 letech je k neutahání. Jedna vypalovačka střídala druhou, balady jakoby pomalu ani neexistovaly...

Vím, že moji fanoušci mi to neuvěří, ale i přesto to řeknu – tohle byl první koncert, na kterém jsem byl naprosto a bezvýhradně spokojen. Tak, a je to venku – moje pověst koncertního rýpala jde ke dnu... A klidně může – pokud každý koncert od teď bude takovýhle, už nikdy nebudu litovat ni času, ni peněz ni života vlastního a svých blízkých, abych se tam dostal. :)

Cesta zpátky

Výjimečně vynechám strasti a slasti cesty zpět, které si obyčejně tak užívám, a omezím se na jediné – na poděkování a omluvu Honzovi Cílkovi, Vráťovi Fišerovi a Pavlu Vrbovi! Klucí, tohle jsem fakt nečekal a neplánoval – máte u mě hromadu piv...

Mno, a je na čase vrátit se do obyčejného života a tiše doufat, že se tu Joe zase brzy ukáže. See ya!

linkuj.cz vybrali.sme.sk