Postřehy odjinud

Je to už více než rok, co jsem na tomto blogu naposledy něco napsal, a vysvětlení si možná nechám na jiný příspěvek. Důvodem, pro který jsem se rozhodl zasednout a opět něco stvořit, jsou včera skončené parlamentní volby 2010. Hlavou se mi totiž po nich honí takové množství myšlenek, že by bylo škoda, kdybych se je nepokusil utřídit tím, že je "hodím na papír." Pokud vás tedy zajímá moje (možná značně předčasná) analýza toho, co nám tyhle volby daly a vzaly, čtěte dál. Slibuji, že se pokusím v co největší míře oprostit od svých politických názorů a přesvědčení a zaměřit se na úvahy o otázkách nadstranických.

Doba se žene dopředu a já tomu nemůžu vzdorovat napořád... Teda spíš nemůžu vzdorovat dotazům mých přátel, kdy už budu na té či oné sociální síti, která je právě tento týden hitem mezi web-dva-nula komentátory a venture kapitalisty. Takže tam-ta-da-dá... rozšiřuji svou on-line přítomnost!

Tenhle zápisek měl být delší. Měl bilancovat rok již téměr uplynulý. Měl být neuvěřitelně sebevědomý, vtipný, zajímavý a zcela originální – co jiného byste ode mě taky čekali, že? :) Ale za chvíli mizím směr pronajatá chata, na týden se ztratit a oslavit s přáteli konec starého a začátek nového roku. Takže...

K tomuhle příspěvku, ve kterém se ohlédnu za dobrými a špatnými alby letošního roku, mě inspiroval Milan (díky!). Nicméně to vezmu trochu odjinud a zkusím zmínit všechna alba z letošní produkce, která mě nějak zaujala, v dobrém či špatném.

Před pár měsící jsem psal o svém dilemma ohledně toho, na čem budu poslouchat svou milovanou hudbu. Zmínil jsem se, že první krok (sluchátka) jsem si už najisto vybral. Od té doby se jedna malá věc změnila, ale výplata se sešla s výplatou a tramtadadá, minulou středu jsem je dostal do ruky. Ptáte se, jaká?

Do práce chodím rád. A dneska jsem tam šel ještě raději – je tady totiž světlo, teplo a elektřina. Všechno to, co doma už pátý den nemáme.

... a rád to alespoň jednou vidím v praxi!

Sedím si tak doma a už jsem dojedl i poslední zbytky potravy. Źádnou další nemám a mít nebudu, protože mě takovým způsobem bolí koleno, že sotva lezu. A tak si říkám – nebylo by od věci ještě zanechat posledních pár slov, než si pro mě přijde zubatá...

Ayreon jsem prvně slyšel někdy v roce 2004, pár měsíců po vydání jejich nejlepšího kusu The Human Equation. Tento projekt mě ani po letech nepřestává překvapovat a jejich osm alb, vydaných během třinácti let, znám velice důkladně a velkou část z nich řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Teprve to poslední, 01011001, však zasadilo všechna starší alba do kontextu. Propojilo jejich příběhové linie a ukázalo, že Arjen Lucassen, pan Ayreon, tohle měl už třináct let v hlavě. Já byl konečným pochopením celého příběhu osvícen až minulý víkend a rozhodl jsem se, že vám ho sem napíšu. A pozor – celý tenhle příspěvek je jeden velký spoiler! :)

Den za dnem dějí se věci, které mě nutí neustále zpochybňovat svůj pohled na svět a lidi a věci v něm. Tohle je dlouhý pseudo-příběh jednoho volebního víkendu, zakončeného jednou cestou vlakem.